pátek 2. května 2014

Dance Sneakers

Dříve nebo později se velká většina tanečníků rozhodne, že „oficiální“ boty už nestačí a že je třeba bot čistě na trénování. Protože tato kategorie je na trhu dobře zastoupena, je rozhodně z čeho vybírat... A právě vybrání vhodných bot a následný výhodný nákup je téma tohoto článku :)

Rozhodněte se, k čemu přesně tréninkovky chcete. 
Samozřejmě, existují tréninkovky více méně univerzální, ale pokud máte konkrétnější účel pro koupi takových bot, je dobré k tomu přihlédnout. Pokud si boty kupujete kvůli tomu, že si na souborových trénincích nechcete ničit ghillky (nohy), pravděpodobně si vyberete jiné, než když si je kupujete proto, abyste mohli doma stepovat (co naplat, stepky prostě ničí podlahu a sousedi je nemaj rádi...), nebo jste li např. po zranění.

Vyberte si typ.
Pakliže máte rozhodnutý účel, vrhněte se do vod tanečních e-shopů a hledejte. V případě, že chcete boty primárně na softy, volte takové s co nejmenším objemem podrážky, ideálně s dělenou (Bloch Amalgam, Capezio Jag, Freedom atp.). V případě že v nich chcete trénovat stepy jsou vhodnější takové ty „zumbové“ (Bloch Boost, Wave, Twist, Capezio Web atd.). Rozhodně neplatí, že by se nedaly jedny použít i na to druhé, ale pokud máte větší a těžší boty, budou se vám v nich např. hůře propínat špičky (zato lépe maskovat) a celkově bude pocit jiný, než když máte na nohou ghillky, a naopak se vám bude v botách s tenkou podrážkou úplně jinak „stepovat“. Chcete-li je kvůli tomu, abyste si neničili nohy, nebo jste (po)zranění, vyberte si boty s tlustou podrážkou, které budou měkké a budou mít odpruženou patu.
Pokud chcete boty kvůli tomu, že vaše standardní dělají čáry na podlaze, nikdy si nekupujte s černou podrážkou. Je hezké, že vám na ně napíšou, že jsou non-marking, ale dle mojí zkušenosti... Kecy v kleci.
Rozhodně je výborný nápad, když si konkrétní boty projedete Googlem s magickým slovíčkem review a zjistíte, co o botách říkají jiní tanečníci, což může být dalším vodítkem k výběru.

Zkoušet, zkoušet, zkoušet.
Nejdůležitější bod ze všech.
Tady mají výhodu tanečníci z velkých měst - máme tu taneční obchody. :) Každopádně, teď vyražte do tanečního obchodu a vyzkoušejte všechno, co tam mají. V dobrém obchodě vás v nich nechají dělat promenády, trebly, pointy a cokoli budete potřebovat ke zjištění, jestli vám boty sedí nebo ne. Nikdo jiný než vy sami nezjistí, jestli vás z nich nebolí nárt, jakou přesně (většina těch bot má anglické číslování po půl číslech) velikost potřebujete, jestli jsou pohodlné a budou schopny splnit to, co po nich chcete na vašich nohách. Ozkoušejte všechny boty ve všech vám dostupných obchodech, klidně si pište poznámky, rozhodně ale nekupujte první dobrý pár, protože třeba ten desátý může být ještě lepší :)
Co se velikosti týče, tady je to na preferencích. Že se kožené boty roztáhnou je všeobecně jasné, ovšem o malý kousek se natáhnou i látkové/syntetické. Protože se v botách budete potit, pravděpodobně vám budou trochu otékat nohy (i když to třeba normálně nepoznáte), je třeba k tomu přihlédnout, na druhou stranu se tímto teplem a vlhkem bota snadněji noze přizpůsobí, je tedy na vás, zdali máte rádi boty těsnější či volnější. Přihlédněte také k tomu, jestli do bot nosíte nějaké vycpávky atd., na ty musí být také kousek místa.

Zpátky na internet.
Pokud jste našli takové, jaké jste hledali, gratuluji. Pokud ne, zkuste hledat dál, nebo jít zkusit některé boty znova v nějaký jiný den. Každopádně, pokud jste našli ty pravé, zkuste se podívat ještě po recenzích (pokud jste nehledali už předtím) a pak si zvolit, kde boty koupíte.
Pokud budete kupovat tady v českém kamenném obchodě, budete je mít hned a nemusíte na nic čekat. Já osobně ale preferuji objednávání ze zahraničí, protože jsem chudý student... Ceny se bohužel dost liší a může se stát, že v českém obchodě je až o pětistovku vyšší. Na druhou stranu je reklamace malinko problematičtější. Dejte si ale pozor na poštovné. Objednávat se vyplatí z Anglie nebo Irska, tam jsou ceny relativně nejnižší a neplatíte clo.

Jsou doma!
Máte-li tréninkovky doma, než je obujete, zjistěte, že jsou v pořádku: nejsou nikde rozlepené/špatně sešité, jsou naprosto stejné. To se u některých bot stává, ale jestliže jste nedostali dvě zrcadlově obrácené, jinak ale identické boty, vraťte je a chtějte jiné. Stejně u jakékoli jiné vady - nedali jste tolik peněz za šmejdy, to si nenechejte líbit! :D
Pokud jsou v pořádku (i zevnitř!) obujte si je doma a choďte v nich jako v bačkorách, dívejte se na televizi, myjte nádobí, hoňte kočku - zkrátka si s botami na sebe začněte zvykat. Pokud jste si úmyslně pořídili těsnější, vezměte si do nich vlhké ponožky.

A pak s nimi hurá na trénink! Pokud by se začaly mít tendenci rozlepovat (nebo něco podobného), reklamujte, hned. Opotřebení je normální, ne ale po dvou týdnech. Standardně vám řeknou, že je životnost cca půl roku, pokud ale nejste šílení ničiči, tak vám boty vydrží třeba pětkrát déle :)

středa 16. dubna 2014

The Belfast experience

Jo, já vím, jsem maximálně neaktuální.

Na začátku března jsem dostala nejlepčejší dárek k narozeninám (které jsem ještě neměla) - výlet do Belfastu, devět dní v opravdovém Irsku. Vylíčit ten čas nějak souvisle je nad moje síly, protože irská (dez)organizovanost, (ne)domluva a (ne)timing z toho udělaly devět dní zmatenosti a změn rozhodnutí každé dvě minuty. Můj smysl pro praktičnost poněkud trpěl, aspoň první dny.
Ale až na ty mokré boty se mi tam líbilo. Takže alespoň pár neorganizovaných postřehů.

  • Sessions. Skoro každý večer, co jsem byla v Irsku, jsem strávila v hospodě... Moji rodiče musí být fakt hrdí. Nicméně to za to stálo. Na tak kvalitní živou hudbu jsem do té doby neměla to štěstí narazit, prostě eargasm. Nějak se neumím vyjádřit, to si každý musí zkusit sám.
  • Taxíky. Jsou jediný způsob, jak se dostat domů ze session, protože Belfast ještě nepřišel na to, jak supr jsou noční rozjezdy. V Belfastu je asi 25461 taxislužeb, některé dražší, některé o dost levnější, takže vám pak všichni závidí, že vás cesta domů stála pět liber :)
    Samostatnou kapitolou jsou černé taxíky, jezdící po západním Belfastu. Sedmimístné taxíky jezdí po několika různých trasách, staví kdekoli na zamávání (pokud nejsou plné) a pro vystoupení stačí zaťukat na plexisklo mezi vámi a řidičem a zaplatit. Černé taxíky mi byly mnohem sympatičtější než autobusy, ve kterých jsem se stresovala, že přejedu zastávku. A stojí to víceméně stejně.
  • Primark. Nikoli Prájmark, ale Prímark, je čtyřpatrový obchoďák v centru, od spodu do vrchu nacpaný hadrama vábných cen a nevalné kvality. Ta kvalita je často kus od kusu, ale srovnala bych to třeba s H&M, akorát často o polovinu levnější. Proto je to naprosto ideální místo na nakupování věcí jako trička, spoďáry a ponožky. Bylo tam vcelku uklizeno, žádné hromady hader po zemi, občas hrozné fronty na kabinky. Jenom je naprd, když vám pak zmokne ta papírová taška.
  • Holywood. Hrozně jsem chtěla jet do Holywoodu, jen abych mohla říct „byla jsem v Holywoodu“ :D Taky jsem hrozně toužila vidět moře a vyfotit jump fotku, kterou teď strkám úplně všude. To odpoledne na pláži je asi největším highlightem z celého Irska, protože svítilo sluníčko, moře se třpytilo, všude mušle, nenateklo mi do bot... A pak mi na talíř připlulo fish and chips v nejbáječnějším poměru kvalita-cena (nikdy nemražená-4 libry) a od té chvíle si neumím představit hranolky bez octa.
  • Belfastština. Ačkoliv si možná myslíte, že se v Belfastu mluví anglicky, máte pravdu jen z části. Belfastská angličtina je naprosto specifický přízvuk, že by se klidně dal nazvat samostatným jazykem. :D Jednoduché větě porozumíte tak napotřetí, souvětí napopáté a pokud je Ir nakalený pod vlivem, ani se nesnažte. Typické je mluvení neartikulovaně, rychle, cpaní všude a (častá záměna mopů a map) a používání slovíčka „wee“. Tzn.: v obchodě se vás budou ptát „Do you want a wee bag?“ a bude to znít jako „Abrakadabra.“
  • Murals. Naprosto sofistikovaný street art v podobě nástěnných maleb, často s politickou tématikou. Pokud se v Belfastu ztratíte (což není až tak složité), teoreticky dokážete určit, v jaké části města se nacházíte právě díky murals. Některé jsou hodně dobré, některé kvalitou provedení lehce pokulhávání, ale jsou velmi silné a dodávají ulicím úžasnou oduševnělost.
  • Falls Road. Velká tepna spojující západní Belfast s centrem, po které jezdí černé taxíky, je plná republikánských murals a dlouhá asi 6985 mil. (přejít ji pěšky trvalo dost přes hodinu). Je na ní mimo jiné krásný park, hřbitov a irské kulturní centrum přestavěné z kostela - Cultúrlann. 
  • Turistický autobus. Měli jsme skvělou možnost jet na prohlídku Belfastu dvoupatrovým turistickým autobusem, která byla komentovaná a opravdu to za to stálo. Do některých částí Belfastu bych se jinak vůbec nedostala. Průvodce mluvil pravou belfastštinou, byl informativní a zábavný. Projížďka zahrnovala např. Titanic quarter, parlament, část severního Belfastu (s děsně creepy vyhořelou budovou soudu).
  • Je to jenom libra... Magické zaklínadlo Pound shopů, irské obdoby "vše za 29,-". Koupíte tu čokolády, čaje, šampony, kočičí žrádlo, sluchátka, punčocháče, cédéčka, škrabky na brambory... Vše za libru! Jenže ono se to pak nastřádá...
  • Cavehill. Jsme nestihli, což mě štve. Každý den to bylo „Zítra jdeme na Cavehill“ a pak zítra pršelo. Grr.
  • Carson-Kennedy. Škola irského tance, kam jsem se jednou jela podívat. Docela jsem se skamarádila s tamějšími tanečnicemi (přestože byly všechny open a o pět až devět let mladší než já :D ), pokecala jsem si se světovou šampionkou a podívala jsem se, jak taneční lekce probíhají tam. Stálo to za to.
  • Ovce. Mrzelo mě, že jsem nikde v Irsku neviděla ovce, protože Irsko a ovce k sobě patří jako černý čaj a mlíko. Naštěstí to napravila cesta na dublinské letiště, když všichni spali a já si nerušeně prohlížela Irsko za rozbřesku, včetně rozespalých oveček. Romantyka. 
A nějaké random fotky: (fotil volczej)

Samson a Goliáš

Parlament

Socha sedícího chlapce s harmonikou v Holywoodu

Bacha na důchodce :D

Bacha na vlny

Sunflower Bar & Public House

:)


neděle 16. března 2014

Unpopular opinion

Nemyslím si, že budu daleko od pravdy, když řeknu, že velká část irských tanečníků v Česku začala tím, že viděla Lord of the Dance. Mě samotnou nevyjímaje. Riverdance se k nám nedostala (alespoň živě tedy ne), proto LOTD byla první show, se kterou se Česko setkalo. Původní show pracuje s pohádkovým motivem - souboj dobra a zla, který funguje napříč druhy umění a stal se pro mnohé zaručeným receptem na prachy. Show byla něčím tak velkým, tak novým, že se z ní stal hit, ve své době byla nepřekonatelná (a vlastně povědomím stále překonaná není).
Show Feet of Flames, to DVD z Hyde Parku, jsem milovala. Dokud se mi neokoukalo (což trvalo), byla jsem schopná se na to dívat třikrát za den... Beze srandy. Hudba je dobrá, choreografie zajímavé, taneční výkony skvělé. 
Kolem LOTD byl zkrátka takový hype, že se dostala velmi snadno do obecného povědomí. (viz modelový rozhovor:
„Já tancuju irské tance“
„Aha a co to je?“
„Hm, znáš Lord of the Dance?“
„Jo, jasně, Michael Flatley!“
„Tak to.“ )
Snad každá irská taneční skupina má nebo alespoň měla choreografii na hudbu z Lord of the Dance. Nejoblíbenější je Siamsa, skladba živá a veselá, zajímavá změnami rytmu z reelu do jigu a zpátky (což ne každá skupina zvládla zaregistrovat). Toto se nedotklo jen irských tanečních skupin - nejedna country se pokusila o Irsko na hudbu z Lorda, nejedna ZUŠka taktéž. A nejen taneční obory...

Show stále obrovsky vydělává. Jedna show jezdí po Evropě a Asii, druhá po Americe. A taky se změnila, zřejmě podle módy. Stala se z ní dost masová show vydělávající na popularitě, nevkusu a kýči. Toto dosti silné nařčení mohu zdůvodnit.
LOTD jsem viděla živě dvakrát. Poprvé v roce 2009, kdy jsem byla natolik uchvácena, že jsem si řekla ,,to je to, co chci dělat!" a v říjnu toho roku nacupkala do kurzu. Podruhé v roce 2013 a byla jsem znechucená.

Kostýmy byly laciné. V původní choreografii Breakout se slečny z šatiček inspirovaných tradičními svlékly a ukázaly černý top pod prsa a pasové kraťásky pod zadek. V roce 2013 se slečny svlékly do bikin. Ew.
Warriors byli tentokrát celí v černém, s kalhotami s řadou přezek a helmami na hlavě. Pokud si představíte blackmetalového cyklistu, tak přesně tak vypadali.
Nejotřesenější jsem byla z Fiery Nights - pánové ve smokinzích a slečny v saténových nočních košilích s flitry. Dafuq. Kostýmy byly různě doplňovány umělými kytkami ve vlasech - originalita lvl ani vůbec, obě hlavní ženské postavy měly na první půlku paruky (na druhou už ne, tomu dost dobře nerozumím). A o tom, co měly na sobě plastově působící houslistky si můžete udělat představu při cestě po E55 nebo v Brně po Lidické.

Tanečně to nebylo taky nic moc. Nechci upřít tanečníkům, že by nebyli dobří a že je do show jednoduché se dostat. Ale že by předváděli něco, co by mě posadilo na zadek, se fakt říct nedá (ale možná je to tím, že celou show znám i pozpátku...) - většina hromadných stepů byla stylem treble treble treble toe treble treble treble toe treble treble stamp treble treble click... Plus to bylo na playback. Ne úplně cool, ale ok. Pokud se ovšem tanečník do playbacku alespoň trefuje...

Show na mě působila jako laciný kýč, operující s nevkusem, postavený na kdysi velmi kvalitní show. O to víc jsem byla překvapená, kdy na závěr celé Rondo stálo a tleskalo. Totiž až na mě a tanečnici, která byla se mnou. Dívaly jsme se na sebe a kroutily hlavami, proč vlastně...

Zábavná vložka na konec:





pondělí 27. ledna 2014

Hudba pro tanečníky


Trochu mě zaráží jedna věc: mnoho irských tanečníků sice tvrdí, že mají rádi irskou hudbu, ale jinak se o ni vůbec nezajímají a neposlouchají ji. Maximálně zajdou na nějaký lokální koncert či letní festival, kde si zaskáčou na Morrison's jig v rockové aranži.
Nebudu tady hodnotit dramaturgii tuzemských festivalů ani hudební vkus kohokoli. Spíš bych chtěla rozvést jakou hudbu poslouchat a jak se k ní dostat.

Jedním z počátečních problémů je ten, že se u nás k irskému tanci dostáváme většinou až ve chvíli, kdy nějaký hudební vkus už máme. Irská hudba se pak stane jednou z těch věcí, co se nám líbí, ale „svoji“ hudbu posloucháme dál. Tím nechci říct, že v okamžiku, kdy se člověk přihlásí do kurzu a začne tančit, by měl zapomenout na to, co poslouchal předtím a věnovat se pouze irské muzice, ideálně by to ale mělo jít nakombinovat.

Druhým problémem je naše zeměpisná poloha. Takže jak se dostat k té dobré, kvalitní muzice z ostrova poněkud vzdáleného, když o tom na začátku nic nevím? Odpověď na tuto otázku jsem se jednak rozhodla vyřešit tímto článkem, druhak bych odkázala na muzikanty, kteří zcela jistě mají přehled o tradiční irské hudbě a minimálně ta „velká jména“ znát budou. Neumím si představit, proč by vám kdokoli neměl odpovědět (a třeba se i podělí :) ).
A pak jsou tu ty počítače a internety. Zkusmo jsem si projela uloz.to, kde jsem si zkusila vyhledat několik interpretů a vyhodilo mi to víc věcí, než jsem čekala. No a samozřejmě můžete projíždět YouTube. :)

Velkým benefitem poslouchání irské hudby je ten, že se ji naučíte vnímat - pak se budete moci nechat vést rytmem samotného tunesu a zjistíte, že k tomu žádné synťákové duc duc není potřeba. Místo toho budete schopní skutečně poslouchat rytmus podle doprovodu kytary či bodhránu. Zkrátka a jednoduše zjistíte, že to celé není jen mechanické počítání dob a taktů.

Ještě bych zde ráda upozornila na jednu věc: ne všechna irská hudba je kvalitní. Mám na mysli převážně tu tuzemskou, bohužel. Tím nemyslím, že by neuměli hrát (ačkoli prostor pro zlepšení má každý), spíš je příliš rozšířeno kopírování. Zkopírovat nejen tune i s aranží, ale celý set nebo celou písničku (a ještě přeložit text do češtiny) mi přijde nejen jako vrchol neinspirovanosti, ale taky jako krádež. Často se pak stane, že skladbě pak chybí to „něco“, čím je skladba původního interpreta zajímavá. Navíc bezduché kopírování včetně aranží ve mě vyvolává dojem, že kapela říká „Nejsme dost dobří, abychom si sestavili vlastní set a zaranžovali ho, a tak raději použijeme to, co nahrála Lúnasa. Však oni to tu nepoznají.“
Z toho vyvoďme, že neznalost ze strany posluchačů je dost velká. Pokud pomineme „běžného“ posluchače a muzikanty, tak jsme tu my, tanečníci, které by irská hudba měla zajímat v širším měřítku než Reel 113 Deana Crouche nebo Asonance. Proč si to myslím? Protože irský tanec je pro mě v první řadě uměním, ne sportem. Takže to nechce se jen honit za poháry na soutěžích, ale snažit pojmout všechny aspekty, z nichž je hudba k tanci jedním z nejdůležitějších. Zrovna u irského tance a hudby jedno závisí a odkazuje na druhé a jedno bez druhého působí neúplně a prázdně.

Teď bych vás ráda odkázala na blog Ondry, který irské hudbě rozumí jako málo dalších (alespoň v Česku) a v jeho článcích se dá najít mnoho užitečného i pro nemuzikanty :)

A abych poradila více konkrétně, tady je malinký a neúplný seznam interpretů (nejen irských), kteří rozhodně stojí za poslech a koupě jejich CDčka jsou dobře investované peníze, neb jejich nahrávky a koncerty jsou přesně tím správným příkladem, jak by kvalitní irská muzika měla vypadat.

  • Altan
  • Beoga
  • Bothy Band
  • Calico
  • Coolfin
  • Dálach
  • Danú
  • Déanta
  • Dervish
  • Dún An Doras
  • Flook
  • Four Men And A Dog
  • Gráda
  • Goblin
  • Guidewires
  • Lúnasa
  • Michael McGoldrick
  • Planxty
  • Solas
  • a mnoho dalších :)